Realitní kancelář | Na trhu s nemovitostmi od roku 1990

Díl 3. | Příběh prvního realitního makléře

4.5.2020

PODZIM 1989

Tak už je to tady! O víkendu jsem v Rudě na chalupě dodělával dlažbu a poslouchal Svobodnou Evropu. Tu jsem poslouchal pořád, stále slyším tu znělku. Věděl jsem, že to prasklo. Vždycky jsem říkal: „Do toho lesa dole pod námi v Rudě budeme chodit na houby a dojdeme až na pivo do Bavorské Rudy“. Všichni se těmto řečem smáli, nikdo mi nevěřil. Dnes se to zdá jasné, ale kdo tu dobu zažil, ví, o čem mluvím. V pondělí 20. listopadu jsem byl se Šárkou za máti a když jsme šli domů, tak vidíme dost lidí ve městě pod divadlem, všichni šli směrem na náměstí. Nevěděl jsem, co se děje, tak jsme šli za nimi. Na náměstí byla hromada lidí, někteří měli trikoloru na klopě a poslouchali lidi, kteří z tlampače informovali o dění v Praze. Byl jsem ohromen a zíral, revoluce už je opravdu tady, nejen na Svobodné Evropě, ale také v Plzni.


JARO 1990

O tom, že budu dělat sám na sebe, jsem měl jasno hned po revoluci. Je předjaří 1990 a já přemýšlím, čím se budu živit. No, měl bych asi dělat to, co umím.  Za komunistů jsem dělal v projekci rekonstrukce starých domů a po večerech soudního znalce v oboru odhadů cen nemovitostí. Měl jsem známého, podnikového právníka, dobrého člověka, odnesl to v r. 1968, kterému jsem v té době dělal odhad jeho nemovitosti. A on povídá: „Tak co, pane Pubec, co budete dělat?“  Začal vyprávět, co byly za první republiky realitní kanceláře nebo spíš kdo byli makléři s nemovitostmi. Když někdo něco potřeboval ohledně nemovitostí, zašel do hotelu Slovan a tam mu vrchní ukázal na makléře, kteří tam seděli, pokuřovali viržínko a popíjeli kávičku.  Jeden dělal do pozemků, druhý do bydlení, třetí do restaurací. I můj táta si tam takto před válkou najal restauraci na Skvrňanské ulici v Plzni.  A ten známý povídá: „To by bylo přece pro vás, pane Pubec. Plzeň znáte, jste stavař, projektujete, jste soudní znalec, lidi znáte a lidi znají vás a znali vaše rodiče." A to rozhodlo.

A tak jsem 2. 4. 1990 založil firmu a pojmenoval ji Projekční a realitní kancelář Pubec. „Pubec“ byl jasný, je to originální jméno, lidi znali rodiče, vždy říkali: „k Pubcům na pivo“, tak jsem chtěl, aby mě lidé také znali, i když bylo jasné, že to bude trvat a také to trvalo…. „projekční“ bylo také jasné, byl jsem projektant a vypadalo to, že by šlo projektovat zase soukromě. A to „realitní“, to jsem ani moc nevěděl, co to vlastně znamená… něco s nemovitostmi. Název jsem tedy měl, ale chtělo to značku. Grafickou, jasnou, dnes se tomu říká logo. Co já jsem se s tím nazlobil! Těch skicáků, co skončilo v koši. Škoda, že je nemám schované. Věděl jsem, že to musí být dům nebo domy, barva cihlová, tj. červená. A tak jsem čmáral a čmáral, až se to vylouplo. Po pár letech jsem logo nechal chránit patentovým úřadem, dnes má určitě větší cenu než v r. 1990, kdy vzniklo.

KVĚTEN 1990

Právě jsem čerstvý „podnikatel - živnostník“, v té době nás v Plzni bylo pár, a to slovo bylo něco naprosto neobvyklého, spíš skoro sprostého. Je 5. května 1990, v Plzni se po 45 letech skutečně svobodně slaví osvobození  Plzně americkou armádou. Do té doby se muselo říkat, že Plzeň osvobodili Rusové, dokonce ve škole učili, že to byli Rusové převlečení za Američany. Velmi „vtipné“. Moji rodiče tuto dobu zažili, měli jsme doma fotky, jak Američané jezdili po Plzni v tancích a táta mi vyprávěl, jak jim v naší hospodě chutnalo pivo a svíčková. A prý tátovi říkali: „Pedro pojeď s námi do Ameriky, tam si otevřeš hospodu a budete mít pořád plno. Sem přijdou Rusové a bolševici a všechno ti vezmou.“  Máti by prý i šla, ale táta jim nevěřil a tak zůstali doma a radovali se z konce války. No a za pár let v r. 1951 jim bolševici tu hospodu skutečně vzali, táta musel do Škodovky, točil tam pivo v hutích a máti musela vařit ve škodovácké vývařovně.

Tak je tedy v Plzni velká sláva. Byl to skutečně největší svátek, co v Plzni pamatuji. Nádhera! Do Plzně přijel i prezident Havel, na náměstí na podiu hrály kapely, po Plzni jezdily vyfešákované americké džípy a těch pár hospod, co v té době byly v Plzni, byly narvané lidmi k prasknutí. Najednou se na ulicích vyrojily obyčejné plátěné stánky, pekly se klobásy a pivo teklo proudem. Lidé se zdravili, byli na sebe milí, tancovalo se… Ta šedivá ošklivá Plzeň se najednou proměnila v nádherné město.

 

A já s mojí ženou Lídou jsme si sedli pod kaštan v sadech, dali si pivo a klobásu a bylo nám moc fajn. Vždyť jsme byli svobodní a já už měsíc „podnikal“. Ale pak jsme dostali chuť ještě na jedno pivo a zjistili jsme, že na něj nemáme. A to stálo asi 4 Kčs! Nemít peníze, to se nám občas stávalo, na to jsme byli zvyklí, ale teď jsme neměli ani na to jedno pivo a to ani doma. Za duben jsem již žádnou výplatu nedostal a za ten měsíc podnikání jsem ještě nestihl zbohatnout. Tehdy jsem se naštval na ty pos…ý bolševiky opravdu nejvíc a přísahal jsem si, že musím něco dokázat. Myslel jsem si, že hůř už nemůže být, jak jsem se mýlil.

Začal jsem tedy dělat soukromě odhady, každý týden dva i víc, projektoval a čekal, co ta realitka. No, nějak to nešlo. Viděl jsem v tehdejším inzertním časopise Invest, jak lidé chtějí kupovat, ale nikdo nechtěl prodávat. Také nebylo moc co, o restitucích se teprve začalo mluvit, byty byly státní, tak co zbývalo? Chaty, chalupy, pozemky, ale moc toho nebylo. A pojem realitní kancelář lidem vůbec nic neříkal. Do toho jsem si přetrhl vazy v koleni, takže jsem nemohl ani jezdit po odhadech nemovitostí. 6 týdnů jsem seděl doma s nohou v sádře, peníze žádné (zdravotní pojištění téměř nulové) a byl jsem na dně. Takto jsem si začátek svého svobodného podnikání opravdu nepředstavoval. Byly to hodně těžké časy…..

Ale člověk se nesmí nikdy vzdávat a jít za svým cílem, i když to bolí. Nakonec se mi podařilo díky mým rodičům a chalupě v Rudě, kterou jsme pronajímali, toto špatné období překonat. Začátky byly především o odhadech a projektování, ale postupem času, jak se trh s nemovitostmi začal rozbíhat, jsem se více věnoval realitní činnosti. Začal jsem zaměstnávat první zaměstnance. Poštěstilo se mi, že jsem potkal p. Mrkose, který ve Švýcarsku provozoval realitní kancelář a po revoluci v Čechách pomáhal s budováním realitních firem a nastavováním systému. Od něho jsem se strašně moc naučil a začal zavádět jeho systém ve firmě. Byla to tvrdá a náročná práce a několikrát nastala chvíle, že jsem to chtěl vzdát. Ale nevzdal… Budoval jsem firmu dál a buduji ji již 30 let!

Jednou jsem někde slyšel, že pokud vaším cílem nejsou peníze, ale tvořit něco hodnotného, co bude pomáhat lidem, peníze přijdou. A mým krédem vždy bylo pomáhat lidem při řešení starostí s jejich nemovitostmi. Základem našeho úspěchu je, že vždy hrajeme fér a poctivě. Na prvním místě je vždy spokojenost klienta, jeho pocit bezpečí a důvěra. A tak tomu u nás bude vždy.

autor: Pavel Pubec

zdroj fotografií: www.idnes.cz a www.ingema.net


Sdílet odkaz na článek


Další díly seriálu


Související články


Sledovat nové články

Články z Blogu | Realitní bulletin